Dva kroky za ní jde slepý muž. Ťuká svou bílou hůlkou a vymezuje si prostor. Lekla se. Snad pocit soucitu se v ní ozval. Ustoupila na okraj chodníku, zastavila se a pouští ho před sebe. „Stejně mě nevidí“, říká si v duchu.
Slepec ji předchází a říká: „Vy jste se mě lekla, že? Poznám ženskou,“ usmál se. "Vy jste si mě všiml?"tiše tehdy odpověděla nesebevědomým hlasem. Pak se mu teprve podívala do obličeje. Měl hezký úsměv. Oči měl zahalené do černých brýlí.
„Ano, lekla jsem se vás.“ Pohlédla na něj. Znovu se usmál. Všimla si, že z něj vyzařuje zvláštní energie. Mísil se v ní klid, dobrota, pochopení. Pod černými brýlemi zahlédla jeho oči a v nich duši, její skrytý odraz.
Snad mu byl příjemný její hlas, nebo prostě nechtěl jít sám. Snad vycítil i její smutek. Mluvil na ni dál. „Bydlím tady už tři měsíce. Tuhle cestu mám vyšlapanou“.
Napadlo ji, že po boku slepce ještě nešla. Cosi ji v jeho blízkosti děsilo. „Vždyť tě nevidí,“ uklidňovala se. „Ale cítí.“ To je ono, připadala si najednou průhledná, bezbranná. Snažila se odhadnout věk. Není to jednoduché. Typovala ho okolo šedesátky.
„Pozor schod,“ říká mu opatrně. „Vím o něm,“ odpovídá jí hrdě slepý muž. Ťukne do něj hůlkou a jistě ho sestupuje.
„Teda já si vůbec nedovedu představit, kdybych neviděla na svět,“ vysoukala ze sebe. „Taky jsem si to nedovedl představit,“odpověděl jí.
„Pozor schod,“ neudrží se znova. Zase ten soucit! Snad pocit, že ho musí chránit.
„Já vím, znám to tu,“ říká slepý muž dotčeně. Snažila se situaci odlehčit. „Jasně. Pán Bůh vás za tu slepotu obdaroval jinde,“ usmála se. Vycítil ten okamžik a energie se znovu uvolnila.
„A kam jdete?“ osmělila se zeptat. Bylo cítit, že mu svým zájmem udělala radost. „Dělám si masérský kurz. Bydlím tady dole, v azyláku. Soudím se s bývalou ženou o dům.“
„Maserský kurz?“ ptala se. „Jednou si zařídím ordinaci,“dodal jistě. „Ano, i citlivým hmatem ho Bůh obdařil,“ řekla si už sama pro sebe.
„A co se vlastně stalo, že nevidíte?“ Troufla se ho zase zeptat. Rozpovídal se. „Přišel jsem o oči při autonehodě..Ne vlastní vinou. Srážka s motorkou. Její řidič to nepřežil. Začal jsem strašně chlastat. Do toho se se mnou manželka rozvedla. Přišel jsem o všechno. Jsem sám. Mám jen to lůžko v azyláku.“
„A jaké to je, přijít o zrak?“zeptala se už bez ostychu. „Zvyknete si. Nic jiného vám nezbyde. Horší jsou výčitky svědomí a pocity viny. Střízlivý jsem teprve půl roku.“ Slepý muž mluvil tichým hlasem, který měl svůj osobitý nádech.
Pak už jenom spolu šli a mlčeli.
„Tak já jdu tudy, nashledanou. Ráda jsem vás poznala.“ Obdivně na onoho muže pohlédla. Neviděl její pohled. Jistě ho cítil.
"Nashledanou a pěkný den,“ odpověděl. "A netrapte se, mladá paní...Život je fajn.." dodal. Zvedl ruku, zamával a usmál se.
Začal sebejistě stoupat po schodech k metru. Odcházela jiným směrem. Po chvíli se otočila a zvedla hlavu do výšky. Po mostě jde on, slepec a sebejistě si svou hůlkou razí cestu.
Proč o tom přemýšlím? Nevím..Nechal ve mně tehdy stopu ANDĚLA, sílu jeho rozmáchnutých křídel. Prostoupila mnou obrovská pokora k němu, slepci s bílou hůlkou, pokora k životu i světu. V tu chvíli se mé starosti staly lehčími.